...Strach bez hranic a panická hrůza z nevědomosti.

Myslela jsem si že to nepříjde, ale přišlo to. Tma byla zde. Zahalila rouškou nejistoty celý les. Tma pronikala skrz naskrz celým lesem i mnou. Neodvažovala jsem se třeba jen i pomyslet co mě v noci čeká. Nevěděla jsem nic, jak jsem mohla něco vědět o noci v téhle krajině? Jestli tu panuje nějaké nebezpečí? Chtělo se mi brečet, hodiny strávené na pochodu bez kapky vody nebo špetky jídla. Na pokraji vlastních sil. Už jsem dál nemohla, milosrdně jsem se propadla do bezvědomí,..zhroutila dotvrdého spánku. Tma byla mnohem hustšínež ji znám já nebo vy, byla neproniknutelná a jako kdyby do sebe vtahovala světlo. Světlo, ale i kladné myšlenky a naději. Kraj upadl do temnoty a v moji hlavě začali se bouřit sny.

Už nejsem někde u vody teď jsem v obýváku a má rodina si žádá čaj. Jdu do kuchyně a dělám čaj. Zalívám ho sestře do zvláštního průcvitného hrníčku. Je jak skleněný a najednou si všímám že je tam jedna žabička. Sedí bez hnutí. Už se určitě utopila. A řekla jsem si že nejprve vytáhnu sáček. Radostně strkám lžičku do čaje pro pytlíček, když v tom si všimnu, že prudkým pohybem se žáda přemístila k otvoru, nyní se snaží vystrčit hlavu. Tohle se nechovalo jako moje žabička, marně se snažím žabí hlavu dostat zpátky do hrníčku ale ona je silná. Hlava už není jak u žáby je protáhlější a zelená, jasně zelená. Bojím se, rychle mi tluče srdce. Vzdávám to. Z hrníčku se najednou vytahuje dlouhý krk vlní se a při každém mém pohybu mi sleduje pravou ruku. V ruce už dávno nesvírám lžičku. Lžíce mi spadla úlekem. Teď už mi to vůbec neřipoíná žábu jen zvláštního hada,....Každý můj krok a si on prohlíží, čte si ve mě jak v otevřené knize. Pálivé oči pronikají i tam kam nemají. Tohle už není obyčejný sen.....

.....S trhnutím jsem se probudila. Rozklepaná jsem vzala síly vstala a zaječela na celý les. Ječela jse co mi síly stačily. Pak jsem spadla, schoulila se do klubíčka a začala plakat. Ničemu jsem tady nerozuměla, ani jsem už nechtěla. Chtěla jsem domů. Ve snu jsem byla doma. Jenže ani ve snu jsem svou rodinu neviděla. Byl to jen hloupý sen. Řekla jsem si. Natož jsem si utřela slzy, vstala a chladným ránem a neprostupnou mlhou jsem vyrazila v dál.

Dnes jsem neměla žádné halucinace, bylo to trochu klidnější. Neustále se mi v hlavě zračil ten sen. Ten hnusný had v něm. Dumala jsem nad významem snu, ale po chvíli jsem to vzdala. Po chvíli jsem nechala i chůze, možná se mi i zastavil dech a tlukot srdce. Protože to co jsem uviděla mi minimálně ten dech vyrazit muselo.